Já se svatbě úspěšně vyhýbám, co ty?

Svatba nejlepších přátel je událost, na kterou se dlouho vzpomíná. Je plná příjemných okamžiků, dojemných chvil, skvělého jídla, pití a zábavy. Akorát se po příjezdu domů většinou nevyhnete otázkám, na které tak nějak nechcete odpovídat. "Chytilas kytici, hihihi?" nebo "Neinspirovalo vás to jen tak náááhodou k něčemu?" a podobné dotazy pak slyšíte ze všech stran. Tak co myslíte? Inspirovalo?

TAK TO VIDÍ ONA

Když vám jedna z vůbec nejlepších kamarádek v jednu ráno napíše sms „Spíš? NESPI!“, tak vás to tak nějak probudí už samo o sobě. Když vám k tomu za dvě minuty přijde mms s fotkou zásnubního prstýnku, je po spánku úplně.

Teda pokud nejste chlap. „Vzbuď se, vzbuď se, dívej, Káťa píše!!! Víťa se konečně vyslovil!!!“ Budím celá nadšená svého muže s představou, že si přece musíme hned jít dát panáka (no tak je jedna ráno a už jsme hodinu spali, no bóže) nebo alespoň do rána plánovat, co jim koupíme za svatební dar, co si oblečeme na veselku a jak to bude skvělé.

„Jé, tak se dočkala, to je super, tak ať si dají dobrý zásnubní sex…“ pronáší Luďa uzívaně v polospánku a já absolutně nechápu, jak je možné, že nesdílí moje nadšení. Hlavně, že když hraje Jarda Jágr, tak mu vstávat ve 3 ráno nevadí….

Od této noci až do samotného dne D uplynulo téměř 8 měsíců. Během nich jsme s Katkou vybíraly šaty, vymýšlely a vyráběly všechny možné i nemožné („No a co, že budu mít na stole broučky a hlínu, já chci prostě na svatební tabuli mech!“) dekorace a plánovaly vše tak, aby onen den byl dokonalý od začátku až do konce. 

„Proč tu svatbu tak řešíš, však jsi jen host?!“ Ptá se mě můj drahý v okamžiku, kdy už hodinu nešťastně sedím nad veškerou svou bižuterií a přemýšlím, který náramek si mám s sebou sbalit. Samozřejmě nic z té hromady o velikosti půlky jídelního stolu není odpovídající mé představě. „Ježiši proč se zas tak blbě ptá, za chvilku ještě dodá, že on bude sbalený za pět minut a oblečený za tři minuty.“ Proběhne mi hlavou a neodpovídám, i když bych mu nejraděj vpálila do obličeje, že kdybych mu košili, motýlka i tkaničky do bot nesháněla několik hodin po celém městě včera já, tak by mu to taky možná trvalo dýl než 5 minut. Ale raději mlčím a dál vybírám náramky, což je v mých očích momentálně závažnější problém. 

„No já se fakt těším, až se budeš vdávat ty, to si neumím představit, co budeš dělat, když už teď řešíš takové detaily…“ vypadne z něj rázem místo poznámek k rychlosti jeho příprav. Ta věta mě okamžitě vytrhne z dumání nad tím, jestli je lepší větší nebo menší perla. A kupodivu ne ani tak kvůli té stresující představě, že na vlastní svatbu budu muset ty šperky vyladit ještě lépe. Jenže pokud váš muž vysloví takovou myšlenku, ze které plyne, že by ho snad napadlo přemýšlet o vaší svatbě, krve by se ve vás nedořezal.

Každému nezaujatému člověku je ovšem samozřejmě hned jasné, že za tím neviděl lautr NIC a prostě to tak jen plácl mezi tím, co na internetu kontroloval výsledky Sparty s Mladou Boleslaví. Ale protože jsem žena a za vším hned vidím hlubší smysl, než který to má, začnou mi hlavou projíždět myšlenky typu „Tyjo zdá se mi to, nebo z té věty plyne, že by si mě někdy vzal? No počkat, vlastně o něm tam nebyla řeč! Sakra! No ale snad by se netěšil, až si budu brát někoho jiného, to by musel být psychouš. Takže jako je šance, že si mě někdy chce vzít? Tyyyyjo, tak to je drsné! To musím hned napsat Martě!“ Teď to zní velmi komicky, ale ženy takové asi jsou. Nebo alespoň já. Div, že jsem si ještě ten večer nezačala vybírat závoj!

Samotná svatba proběhla dle představ, vše se vydařilo (broučci z mechu nevylezli a i ten náramek byl nakonec dobře zvolen), řekli si své ano a budou žít šťastně až do smrti.

Po příjezdu domů ale dle očekávání přišel dotaz od kamarádky: „Tak co Lidu, neinspirovalo vás to? Nepůjdeme příští rok na další?“ …. „No to zase ne Hani, leda, že byste se vzali vy!“

Sice nás to neinspirovalo, nicméně díky jedné zcela nevinné poznámce, o které už v tuto chvíli Luďa zaručeně ani neví (ale nechejte mě v tom), jsem teď velice namachrovaná, jakože můj kluk už o tom přemýšlel, abyste věděli! A to mi prozatím bohatě stačí! 

TAK TO VIDÍ ON
 „Svatba? Zbytečnost! Úspěšně se tomu vyhýbám už deset let! Co ty na to, kámo?“
 
Tak takový dotaz jsem dostal na veselce našich kamarádů Káti a Víti. Zrovna se schylovalo k házení svatební kyticí – tradici, na níž se těší všechny přítomné slečny (překvapivě kromě té mé) a která u mužů přihlížejících opodál zavdá k podobným chlapáckým projevům.

Vedle mě stojící kluk (který mi vysvětlil recept na dokonalý vztah: „Musíš s holkou chodit rok, maximálně dva, pak se s ní rozejít a za půl roku s ní zase začít chodit znova. Prostě aby to nikdy nesklouzlo k tomu, že už je čas na svatbu!“) na mě upřeně zíral a čekal, jak zareaguju. Hlavou mi problesklo, že přijatelná chlapská odpověď by asi měla znít: „Je to blbost, jen formalita!“

Jenže to by se nesměl zeptat člověka, mezi jehož nejoblíbenější filmy patří Láska nebeská a Notting Hill. Člověka, který musí zatlačit slzu snad při každém filmu, zatímco jeho přítelkyně znuděně usíná. Člověka, jenž na střední psal slohovky nejraději v žánru líčení. Člověka, co se bojí, že bude na vlastní svatbě dojatý víc než jeho nevěsta (neboj Víťo, nebudeš v tom sám!). No prostě člověka, který by dokonce tu svatbou jednou DOBROVOLNĚ chtěl!

No jo, ale řekněte tohle nahlas ve skupince typických chlapů. A nedejbože před jejich přítelkyněmi! To by byla kudla do zad všem těm svobodným hřebcům, kteří nechtějí žít spoutáni ve stáji, ale pobíhat z jedné pastviny na druhou bez sedla a postroje. Jednoduše byste byli z kolektivu vyčleněni asi tak rychle, jako když byste řekli, že doma rádi vaříte, uklízíte, perete a šijete (jo, jsem teď pod vlivem Poletíme?).

Jak tedy odpovědět?!

Už jsem měl na jazyku, že „svatba je vlastně docela fajn“, ale jak jsem otevřel pusu, tak nejspíš zafungoval pud sebezáchovy a ozvalo se: „Máš recht. Nás nedostanou!“ A co následovalo? Smích mého kolegy a uznalé poplácání po rameni. Hřebci mě nezadupali do země, nebyl jsem posměšně nazýván slečinkou a svatba mohla bez jakéhokoliv konfliktu pokračovat dál (a byla skvělá!).

Jo, bylo to ode mě pokrytecké. Ale porytecký je asi občas každý z nás. Jako například slečna, která před chytáním svatební kytice tvrdila: „Já tam nepůjdu, to nemám zapotřebí! Jsem šťastně nezadaná matka dvou dětí!“ A vzápětí ta šťastná mamina doslova zbourala všechny ostatní dívky a ženy, jak se vehementně pokoušela dostat k letící kytici...