Plná skříň oblečení aneb Nemám co na sebe

Muž zřídka kdy pochopí, že nemít co na sebe zdaleka neznamená mít prázdnou šatní skříň. Člověk totiž úplně klidně může mít třeba tři skříně narvané hadrama až po vrch (nebo i čtyři, když bychom měli být konkrétní), ale zároveň si zkrátka nemít co obléct. Je vám to povědomé?

Tak to vidí ona

Oblečení, to je věčný problém. Nejen, že ho není nikdy dost, ale především nikdy v té skříni (v první, druhé, třetí ani čtvrté) není to, co člověk potřebuje. Buď je to na danou událost moc obyčejné, nebo zase moc dobré, nebo je na to venku ještě příliš zima, popřípadě zase horko, a tak podobně. A když už najdete skvělou kombinaci sukně a košile, která vám fakt sekne, zjistíte, že k tomu nemáte žádné ideální boty. Nebo svetřík. Nebo máte, ale zrovna je v koši na prádlo. A jede se od začátku. 

Tentokrát zkusíte začít od náhrdelníku, protože zrovna tento už jste přece dlouho neměla a potřeboval by provětrat. Jakmile máte na sobě třetí tričko a druhé kalhoty, zjistíte, že se vám onen náhrdelník už vlastně nelíbí, a že si místo toho raději vezmete výrazné náušnice. Jenže ty se zase nehodí k tomuto tričku. Ach nebe, zoufalství stoupá!

Aby toho nebylo málo, v této chvíli se ve dveřích objeví nervózně přešlapující přítel, vyfintěný od hlavy až k patě (no jasně, to se mu to chystá, když se nemusí malovat ani česat a vlastní jedny hodinky a jeden náramek) a vznese ten pravděpodobně nejhorší dotaz, který existuje:

„Můžeme jít?“

V tom okamžiku se samozřejmě měníte v časovanou bombu, na které svítí 00:00.

„Jak se můžeš do….. tak blbě ptát? Snad nejsi slepý ne? Máš pocit, že můžu jít jenom v kalhotkách? Cožpak nevidíš, že rozhodně NEMŮŽEME JÍT? Vypadám jak idiot, nemám co na sebe a nikam nejdu!“

„Dobře, promiň, já jen, že nám jede za 5 minut autobus…“

No a je to v háji. Teď už rozhodně nenajdete perfektně vyladěný outfit. Takže rychle natahujete rifle, obyčejné bílé tričko, nejuniverzálnější černou koženou bundičku, stříbrné drobné náušnice, které nosíte každý den, bílé tenisky a za dvě minuty vycházíte z domu. 

„No vidíš, že to jde aj rychle!“ pronese váš milý s dobrým úmyslem zachránit situaci a náladu.

Jenže pozdě. Už jste celá naštvaná, že nemáte vůbec nic na sebe, a že pořád musíte dokola nosit to samé. A tohle rozladění vám vydrží minimálně do poloviny cesty. 

Jenomže váš muž (a pravděpodobně ani žádný jiný muž na světě) tohle rozladění nikdy nepochopí. On totiž nezná ten pocit, když ráno vstane a celý natěšený si řekne: „Jooo, dneska se pěkně obleču, dnes mi to fakt bude slušet!“ Muži si nikdy v duchu od rána nepředstavují, jak se promenádují po ulicích ve skvěle padnoucím, vyšperkovaném outfitu a všichni okolo si říkají, jak jim to dnes sluší.

Prostě ne. Muž vstane, umyje si zuby, obleče rifle, pak to tričko, které je ve skříni navrchu hromádky, po cestě k botníku sáhne na poličku pro hodinky, obuje si tenisky, popadne bundu, zavře dveře, vytáhne mobil a začne sledovat výsledky včerejších utkání všech sportů, které existují.

To se mu to kecá, když v té skříni nic nemá.

A zatímco žena ještě před domem přemýšlí, jestli jí ladí podprsenka ke kalhotkám (protože co kdyby ji třeba náhodou musela sanitka odvézt do nemocnice, co by si asi pak ten doktor řekl žejo), muž by vám už na třetím schodu pravděpodobně z hlavy neřekl, jaké má na sobě tričko. A světe div se, sluší mu to úplně stejně, ne-li víc než té ženě, která strávila před šatní skříní zoufalou půlhodinu. Před šatní skříní, která sice praská ve švech, ale není v ní nic použitelného.

Nene, mít plnou skříň vážně neznamená mít si co obléct.

Tak to vidí on

Vždycky jsem si myslel, že téma „ženy a jejich šatník“ se přehání. Že si ženy nejlépe zlepšují náladu díky nakupování? Že stále shání nové kousky do svého šatníku, i když právě drží v ruce pět tašek plných nových svetříků, blůzek a prádýlka? Že jejich největším snem je mít samostatný pokoj jako svou soukromou převlékárnu?

Ne, to je přece blbost. Určitě to jsou jen stereotypy a předsudky, které posiluje filmový průmysl. To jsem si teda aspoň dřív myslel.

Ale když se nad tím teď zamýšlím, tak ty stereotypy nejsou zas tak daleko od pravdy. I když Ludmilka není žádná extra velká nákupná maniačka, tak mi neustále dokazuje, že pro ženy je oblečení snad důležitější než vzduch, slunce a voda dohromady. A co mě přimělo ke změně názoru?

Příprava na...jakékoli setkání s...kýmkoli

Lu: „To je děsné! Nevím, co si mám oblíct, nemám nic na sebe!“

Já: „Vždyť máš plnou skříň oblečení...“

Lu: „Ale všechno je NEPOUŽITELNÉ!“

Když už tedy začnu hledat nezmačkané tričko, které bych ji půjčil, když sama žádné nemá, je rázem oblečená. A v následujících chvílích se také obvykle ukazuje, jak je to vlastně s tím „nemám nic na sebe“. Původně zvolené růžové tílko s černým svetříkem střídá modrá košile a elegantní šedé sáčko, které však nakonec trumfne bílé tričko s třpytivými motýlky.

To mi samozřejmě nedá a říkám: „Jak to, že se furt převlíkáš? Vždyť si říkala, že nemáš nic na sebe...“ Na to mi Lu odpoví, jakoby se nechumelilo: „No taky že nemám. Nic z toho mi nesluší!“

Skříň jak z Harryho Pottera

„Kdesi dole, v babiččině skříni, bydlí beduíni...“ Jo, Karel Plíhal to vystihl. Ženské skříně jsou totiž tak rozměrné, že by tam mohlo bydlet několik beduínů i s párkem velbloudů. Aspoň soudě podle toho, že v nich mizí to nepřeberné množství oblečení, které si ženy pravidelně nosí z obchodů.

Přestože jsem Ludmilčinu skříň sám stavěl, netušil jsem, jak je uvnitř obrovská. Možná, že je kouzelná tak jako stany ve světě Harryho Pottera nebo Hermionina kabelka. Každopádně já v ní vždycky viděl jenom obyčejnou skříň (asi je chráněná sakra dobrým protimudlovským kouzlem). Ale o její velikosti jsem se nedávno přesvědčil.

Brzy se budeme stěhovat, a tak už si pomalu chystáme věci, které průběžně odvážíme. Minulý týden si Lu nachystala obrovský kufr, že do něj dá nějaké oblečení…

Já: „Tak už to máš sbalený?“

Lu: „Joooo.“ (smích)

Já: „Co je na tom vtipnýho?“

Lu: „Ta skříň je pořád plná! Kufr už je narvaný, a to jsem tam dala jen šály a rukavice.“ 

No nezdá se, že by zrovna neměla co na sebe, že?

Jdeme koupit svetřík!

Přestože si tedy Lu před každou akcí zkouší deset různých outfitů a v její skříni je tolik triček a tílek jako kartiček fotbalistů v mém albu, tak si neustále stěžuje že nemá co na sebe. A tak čas od času zamíří do obchodu. A ještě větší čas od času tam zamířím s ní. To víte, víc rukou udrží víc tašek.

Jednou jsme takhle nakupovali v Praze. Důvodem, proč jít do obchodu, bylo: „Nutně potřebuju černý svetřík a u nás v Brně žádný pěkný nemají.“ Jeden svetřík? Tak to bude slabá půl hodinka a mám vystaráno, řekl jsem si. Jenže jsem si neuvědomil, že slovo svetřík je nejpíš zkratka pro:

• S = „Sem se musíme jít podívat!“
• V = „Vyzkouším si tyhle tři tílka a dvoje kalhoty!“
• E = „Eště mi dones tyhle boty o číslo menší!“
• T = „Tyhle náušnice jsou taaaak krásné!“
• Ř = „Říkáš, že by ses chtěl se mnou ještě podívat na kabelky, jooo?“
• Í = (Íííííáááá – už začínám z toho blázince hýkat jako osel)
• K = „Kde se flákáš? Jdem konečně koupit ten svetřík!“

A aby si ty všechny nové oblečky a botičky mohla odvézt do Brna, tak si nakonec musela koupit krosnu.

Poučení?

Proč si holky chtějí neustále rozšiřovat šatník, a zároveň říkají, že nemají nic na sebe? No, chlapci, nebádejte nad tím příliš dlouho – tohle nikdo kromě nich samotných nepochopí.