Ráj na zemi, nebo bludiště plné nesmyslů?

Společné nakupování, tak to je vždycky zážitek. Zvláštěpak, když se jedná o vybírání věcí, na které má každý ze zúčastněných naprosto jiný názor, a bohužel i naprosto stejný nárok ho vyjádřit. Při nakupování doplňků do domácnosti se zkrátka žádný pár nebude nudit. Jak to dopadlo u nás? Zvítězila strohá praktičnost, nebo cit pro detail a touha po dokonalém a útulném bydlení?

Tak to vidí ona

Jedeme do IKEY! To je samozřejmě paráda už jen samo o sobě! Ale vůbec nejlepší je na tom to, že se tím místem plným nepostradatelných předmětů konečně nebudu procházet jen s představou, že JEDNOU si tady budu zařizovat vlastní byteček. Tentokrát si ho už skutečně zařizovat budu!!! A navíc byteček, který sdílím jen a pouze se svým drahým! No prostě sen!

Sedíme v Olympiabuse, který se řítí Brnem za naším dobrodružstvím, a já si představuju, jak všechno krásně zařídíme, vybavíme, každý pokoj sladíme a vyzdobíme spoustou božích detailů. Musíme nakoupit hodně rámečků na fotky, svíček, květináčů, nějaký obraz a hromadu dalších věcí! A hlavně nezapomenout skleničky na víno, hned večer určitě budeme slavit úspěšné nákupy.

„Do jaké barvy asi sladíme obývák?“ napadne mě a představuju si všechny možné varianty. Aha vlastně, vždyť je to jasné, mám přece tu skvělou fialovou svíčku, která se bude krásně vyjímat na knihovničce – obývák tedy musí být do fialova. (Ano, ladit celý pokoj podle doplňků, to je asi jako ladit celý outfit podle náušnic. Ale každá z nás ví, že i to se často stává…takže vlastně žádné překvapení).

Autobus zastavuje a my vcházíme do toho ráje na zemi, kde na nás už čeká spousta nových maličkostí, které budou už za pár hodin tvořit naši první společnou domácnost. Jsem natěšená, šťastná a plná očekávání. Teď už mě nemůže nic rozhodit!!!

Může.

„Ale však to funguje i bez toho obalu, stačí pod ten květináč dát mističku.“ Namítá Luďa, když mě vidí, jak se řítím k vozíku se třemi nádhernými fialovými obaly na květináče.

„Baví se snad někdo o tom, jestli něco bude FUNGOVAT? Tady jde přece o to, jak to bude VYPADAT! Nebydlíš už na koleji, kde je normální mít cukr, těstoviny i nádobí v pokoji, kde spíš, a viklající se stůl vyřešit jeho podložením ruličkou od hajzlpapíru!!!“ odpovím se zvýšeným hlasem, i když rozhodně nechci tento posvátný okamžik znehodnocovat hádkou. Ale…proboha kde k takovým hrozným názorům přišel? Že prý bude to fungovat. Ach bože! Musím se jít uklidnit do oddělení s kuchyňskými doplňky.

Zabere to. Růžové košíčky na muffiny, tvořítka na zmrzlinu a nádherné podtácky s ptáčkama mi náladu spraví okamžitě. A nenechám si ji zkazit ani dalším brbláním, že místo podtácku bych si mohla pod hrnek dát třeba ubrousek.

Než se dostáváme k pokladně, probíhá ještě pár střetů typu, jako například:

„Co bys řekl na tento chlebník? Takový jsem vždycky chtěla!“ - „V žádném případě, je to k ničemu.“

„Jéééé, tento botník by se nám hodil do chodby!“ - „Nejsem Rambo, jedeme autobusem!“

„Dívej, tyto svíčky nádherně voní.“ - „Doma máme asi 30 svíček a dalších 10 už mám ve vozíku!“

 Ale dobrá zpráva je, že nakonec myšlení svého muže přeci jen lehce (nebo těžce?) poupravíte a on začne mít ty maličkosti taky rád. Nebo si možná jen zvykne, nevím…to je ale jedno, výsledek je stejný – máme rámečků na fotky víc než fotek, svíček víc než sirek, taky lucerničku a spoustu nádobí, u kterého mnohdy můj milý ani netuší, na co se používá, ale i tak se s ním ochotně tahá přes celé Brno. 

Chce to jen trpělivost a pár prvních návštěv v IKEA zatnout zuby a nenechat se rozhodit žádným brbláním. Oni jednou povolí. To je ta láska!

Tak to vidí on

Troufám si tvrdit, že nepatřím mezi muže, kteří při slovech: „Miláčku, půjdeme spolu nakupovat?“ utíkají do hospody, na fotbal nebo prostě zčistajasna ohluchnou. Snažím se totiž své drahé polovičce oplatit ty nádherné večery strávené u Ligy mistrů, a proto s ní čas od času chodím vybírat boty, kabelky a svetříky. A dokonce se s ní sem tam podívám na reality show Nákupné maniačky!

Ale všechno má své meze.

A ty překračuje nakupování v bludišti, v němž vás, pokud jste muž, čeká past za pastí. IKEA. Obchod, z něhož se vám NIKDY nepodaří vyjít s prázdnýma rukama (nebo spíš obrovskou modro-žlutou taškou), pokud si tedy doma nezapomenete peněženku. Ale co bych vám povídal, udělejte si obrázek sami.

Květen 2015

Zrovna jsme se nastěhovali do našeho prvního společného bytu. V návalu nadšení jsme ho samozřejmě chtěli co nejdříve vybavit.

Lidu: „Jéééé, koukni! Chlebník! To jsem vždycky chtěla mít ve svém bytečku. Koupíme ho, že jo?“

Já: „Chlebník? K čemu by nám asi tak byl? Teď potřebujeme důležitější věci. Sama jsi přece napsala seznam a chlebník na něm není. Tak pojď.“

Chlebník jsem sice zarazil, ale „úžasné podtácky s ptáčkama, které prostě musíme mít“ už jsem Lidu nevymluvil. A mimochodem, ty supr trupr podtácky už jsme tak rok nepoužili...

Říjen 2015

Byt jsme základně vybavený měli, ale pár věcí ještě scházelo. Tudíž následovala další výprava do IKEA.

Já (naivně): „Vršek jsme prošli už minule, nic tam nepotřebujeme, tak dneska můžem jít rovnou dolů, ne?“

Lidu: „To nejde, když už jsme tady musíme to projít všechno!“

(po úmorné půlhodině, v níž se střídá samé „jéé“ a „ááách“)

Lidu: „Podívej! Oni ho tu furt mají! Už si ho koupíme?“

Já: „Ale ten chlebník sám nepeče chleba, víš o tom? Je to zbytečnost...“

Byl jsem na sebe hrdý. I tentokrát jsem měl dost sil na to, aby chlebník zůstal ležet v regálu. Na druhou stranu jsem ale i tentokrát musel mít dostatek sil na to, abych domů odtahal asi tisíc svíček různých vůní. Touha po chlebníku se opět holt musela ukojit jinde.

Duben 2016

Po minulých zkušenostech už jsem byl připravený na boj o chlebník a vyzbrojený všemožnými argumenty, proč si ho zase neodvezeme do bytečku. To jsem však netušil, že na mě čeká jiné překvapení...

Já: „Teda, divím se, že ses tentokrát nezastavila u chlebníku...Počkej, co to máš pod bundou?“

Lidu: „Niiiiic.“

Já: „Chlebník?“

Lidu (s tváří dítěte, které přišlo k vánočnímu stromku s dárky): „Lucerničku!!!“

Červenec 2016

Zatím poslední křížová výprava. Tentokrát jsem se už na diskusi o chlebníku chystat nemusel. Byl jsem totiž dávno rozhodnutý.

Lidu: „Hele, ale ten chlebník je fakt moc pěkný…"

Já: „Tak ho koupíme.“

 Lidu: „Cože? Vážně? Jupííí!“
 

Jo, vím, že jsem byl od začátku proti chlebníku. A že nesnáším utrácení za nepraktické věci, kterých je v to obřím modro-žlutém bludišti habaděj. Ale pochopil jsem, že i takové věci jako podtácky, lucernička nebo chlebník mohou přinést záplavu radosti a štěstí. A pro takové malé radosti přece žijeme, no ne?

P.S.: To však nic nemění na tom, že při další návštěvě IKEA budu zase brblat jako starý mrzout. Přece jen nemůžeme ty naše drahé polovičky zas tak rozmazlovat!