Proč jen jsem raději nezůstal na koleji? Aneb nástrahy soužití muže a ženy

"Kde mám zas tu peněženku? Tady ležela! Proč mi musíš furt všechno uklízet?". "Protože si nejsi schopný ani za rok zapamatovat, kam co patří! A ukliď si už laskavě ty nechutné ponožky z gauče!". Jo, společné bydlení, to je někdy fuška. Ale stojí to za to. Nebo ne...?

TAK TO VIDÍ ONA

Říká se, že společné bydlení je krok, který by si partneři měli dobře rozmyslet. Žít ve společné domácnosti, to totiž vyžaduje spoustu kompromisů, pochopení a hlavně tolerance. A to jako fakt.

Nicméně někdy vás zamilovanost, vášeň a touha po dokonalosti vašeho života, přivedou až do situace, kdy z ničeho nic sedíte na cizím gauči a držíte v ruce nový klíček od bytu. Od bytu, který od teď budete sdílet se svou drahou polovičkou. S polovičkou, se kterou jste nedávno oslavili půlroční výročí vztahu. A ano, něco takového se stalo i nám.

I přes veškeré námitky z okolí, jakože „Zbláznili jste se? Tak brzy?“ si ale nemůžu stěžovat. Naopak. Společné bydlení je super! Ale přeci jen, na některé věci si člověk zvyknout musí. Abych byla konkrétnější, vybrala jsem pár bodů, které mi na společném bydlení připadají nejnáročnější.

Nábytek jako odkládací plocha 

Pokud mám mluvit za sebe, rozhodně největší problém mám doposud s Luďovými návyky, co se týče nakládání s právě vysvlečeným oblečením. Ty jsou totiž u mého milého jasné – švihnout s tím na nejbližší křeslo či židli. A až moc nadávám, všechno to shrnout na hromadu a hodit na spodek skříně.

Praní

Praní prádla vypadá jako jedna z těch činností, u které přece nemůže nastat problém. Však ta pračka pere sama. No ale bohužel sama nehledá ty špinavé věci všude po bytě.

„Máš ještě něco černého na praní, zapínám pračku“ hlásím vždy s nadějí, že mi drahý pár kousků přidá a pračka bude plnohodnotně naplněna.

„Ne, už nic nemám, vše jsem dal do koše“ odpoví v 9 případů z 10. No dobře, stejně to zapnu, ty věci už potřebujeme čisté.

8 případů z 9 však dopadá následovně. Jakmile jdu ty vyprané černé trička svému milému uklidit do skříně, vyvalí se na mě jedny špinavé černé kraťasy, troje černé trenky a asi 5 černých ponožek. Ta šestá je určitě někde pod gaučem, což má ale na svědomí pro změnu pes. A ano, jsou to přesně ty věci, které skončily v jednom velkém chumlu zahozené do skříně poté, co jsem si stěžovala na jejich umístění v obýváku na křesle.

„No vidíš, kdybych si to nemusel pořád uklízet, mohlas to mít na očích a vyprat“.

A mám to.

Úklid

Drobné neshody panují také ve vnímání některých pojmů. To, co já považuju za bordel první kategorie, můj milý komentuje slovy: „No konečně to tady zase vypadá, že tu někdo bydlí“. Často se taky stane, že nemůže něco důležitého (co jsem ale v ruce v životě neměla a ani nevím, jak to vypadá) najít, a samozřejmě za to okamžitě můžu já, „protože pořád uklízím“.

 

Vaření

Pokud se jedná o vaření, tak do doby, kdy vaří pouze jeden z nás, žádný problém v naší domácnosti není. Až teda na občasné výčitky, jakože „Musíš pořád něco péct, jsem strašně tlustý!“. Ale ty se naštěstí po prvním zakousnutí do muffinu, brownies, koláče či bábovky změní na „Mňam to je výborné, já tě miluju!“, takže to mě nijak netrápí.

Problém někdy ale nastává ve chvíli, kdy se snažíme v kuchyni spolupracovat.

„Proč ten hrnec nezakryješ tou pokličkou pořádně, ať se to uvaří rychleji?“ brblá si Luďa pod fous a pokládá pokličku na vařící se brambory, zatímco já o dva metry dál krájím zeleninu a přemýšlím, jaké koření dám do salátu. Z toho mě ale za tři minuty probere zvuk urputného bublání, poskakující pokličky a následné zasyčení horké vody dopadající na plotnu.

„Do… proč je tam ta poklička?“ Nadávám a rychle pokličku opět sundávám.

„Tak si to hlídej a neuteče ti to! S pokličkou to bude uvařené dřív“… přichází logický argument.

„Dělám tři věci naráz, tak se mi nechce ještě hlídat poklička, ty tři minuty vaření navíc nás nezabijou“ namítám už značně zvýšeným hlasem.

„Tak si dělej, co chceš!“ Odchází.

A sobotní idylka je v háji.

Ze židle mě občas zvedne taky věta „Tu omáčku si nemůžeme rozhodně dát s vajíčkem, babička to dělá jen s těstovinama!“…jo, na to se raději připravte. Na babičku prostě nikdy, co se týče vaření, nedosáhnete.

Plakáty fotbalistů

„Ne, prostě nebudeš mít NIKDE v bytě plakáty z časopisu Hattrick. Ani na záchodě.“

… „Ale…vždyť hraje za Arsenal, cožpak to nechápeš?!"

Nechápu.

Věci, které mohl nechat doma

Sadu nálepek ze Star Wars ještě uznávám, Darth Vader je přeci jen borec. Ale igelitka plná kartiček fotbalistů a hokejstů, roztrhaný baťoh, který pamatuje ještě gymnaziální léta nebo krabice plná hraček z kindervajíček, to by třeba nemohlo zůstat u rodičů na půdě? Zeptat se na to sice neodvážím, ale odpověď je mi tak nějak jasná. Nemohlo, rodiče to samozřejmě na půdě taky nechtějí, akorát jim na rozdíl ode mě není blbé to bez obalu říct.

Na druhou stranu má společné bydlení ale i spoustu krásných výhod. S jakým jiným spolubydlícím než s vlastním mužem by se vám například stalo, že vás ráno probudí vůně palačinek, na stole na vás čeká nádherná květina, pes je vyvenčený a nádobí umyté? A ne, nemáte narozeniny a ani nic neprovedl!

Kdo jiný, než právě váš vyvolený je naprosto kdykoli ochotně připraven dát si s vámi drink, když zrovna máte jednu ze svých nevysvětlitelných nálad, při kterých štvete i sama sebe, a ještě k tomu se na vás usmívá, i když by si stoprocentně raději otevřel plechovku piva a pustil hokej?

Bydlení s polovičkou má zkrátka své kouzlo. Jen se prostě člověk musí smířit s tím, že do smrti bude sbírat po zemi špinavé ponožky a někomu vysvětlovat, že vysát ten koberec není zbytečné ani přes to, že za dvě hodiny bude zase od psích chlupů. 

TAK TO VIDÍ ON

„Vymalovat.“

„Navrtat police.“

„Vyměnit lišty.“

Nevěřícně jsem koukal na novou věc v naší kuchyni. Nástěnka?! Co to jako má znamenat? To teď budu muset každý den splnit nějaký úkol, abych s ní mohl bydlet?

Jen pro pořádek – ty úkoly nebyly jen tři, naopak jich byla celá „ápětka“. Konečně jsem pochopil, proč jí její starší brácha přezdívá „velitelka“…

Jelikož to ale bylo v prvních dnech po tom, co jsme se nastěhovali do našeho prvního společného bytu, tak jsem chtěl Lu udělat radost a nějaký ten úkol splnit. Jenže jsem si nedokázal představit, že se dávám do boje s devítihlavou saní (tím nemyslím Lu, ale ten seznam!) - když jsem totiž jednu položku vyškrtl, přibyly dvě další. Naštěstí náš byt není velký jako hrad, takže po půl roce už úkoly došly (a některé jsem dokonce sebevědomě zavrhl!).

Teď už úkoly naštěstí zabírají na nástěnce minimální prostor.

Daleko horší je však otázka úklidu. Rozhodně si nechci stěžovat, že díky Lu žijeme v hezky uklizeném bytě, to by snad bylo rouhání. Ale všechno má své meze. Tak na stole zůstal hrníček s nedopitým čajem, no a co? A tričko je přehozené přes opěrátko židle, protože si ho zítra ještě vezmu na sebe! Proboha, přece nežijeme v muzeu!

S tím je spojená věc, kterou zná asi každý muž. „Lásko, tady jsem si včera odložil časopis. Jak to, že tu není?“ Lu na to: „Máš pocit, že časopis má své místo tady?“ ... Dámy. Naše věci mají své místo přesně tam, kde je zrovna odložíme. A pokud nám je dokola schováváte, nemůžete se divit, že vám za to zrovna nebudeme líbat ruce.

Někdy mám pocit, že nejčastější věta, kterou v naší domácnosti slyším je: „Tady je neskutečný bordel!“ Občas se samozřejmě netakticky zeptám: „A kde ten bordel jako vidíš? Vždyť jsem byl teď s košem a umyl jsem nádobí!“, což vede k celkem jasné odpovědi: „VŠUDE!“ No a nakonec se ukáže, že celý povyk byl jen kvůli shrnutému přehozu na gauč.

Takhle vypadá „bordel“ podle Lu:

I ten pes je prý smutný z toho bordelu.

A takhle si bordel představuju já:

Foceno den po nastěhování.

Ve vypjaté chvíli mě jednou napadlo: „Proč jsem jen nezůstal na koleji?!“ Jó, to byl klídeček. A spolubydlící neměli nic proti mému oblečení na židli, protože ho tam měli taky.

Když se ale nad tím teď zamýšlím, jsem opravdu rád, že už nejsem na kolejích a bydlím s dívkou svých snů. Těch důvodů je opravdu hodně, tak zmíním aspoň některé z nich: 

• Miluju, když přijdu domů, kde to voní vařením a pečením jako o Vánocích, i když Vánoce zrovna nejsou. 
• Je super mít vyprané věci na běhání a už před samotným sportováním nesmrdět sám sobě. 
• Bydlení s drahou polovičkou vede k překonávání sebe sama a léčení fóbií. Například, když si musím hrát na hrdinu a zneškodňovat obrovské pavouky, i když bych nejraději utekl do vedlejšího bytu. 
• Vstávání je hned příjemnější, když vidíte tu nejlíbeznější tvář na světě, než svého ožralého spolubydlícího zvracejícího do kbelíku.

Nejdůležitější je však jiná věc – pokud člověk překoná nástrahy společného bydlení, naučí se dělat kompromisy a alespoň částečně přijme životní styl toho druhého, má vyhráno. A to, že si musí uklízet tričko do skříně (stačí jen hodit, komínky se obvykle nekontrolují) nebo strpět bytové doplňky jako chlebník či lucerničku, to už je nakonec malichernost. Ale pozor! Nedívat se na fotbal kvůli Bridget Jonesové nebo Nákupným maniačkám, to není kompromis, to je, pánové, prohra!