Když myslíš...: Jak jsme se stěhovali aneb nebudeme ztrácet čas v MHD

Jak už jsme někde zmiňovali, nemáme příliš v lásce velká města. Patříme do té nemoderní a nepochopené skupiny lidí, kteří by byli nejšťastnější někde na farmě s hromadou slepic, prasat a králíků. A tak jsme se rozhodli přestěhovat se k těm králíkům alespoň o kousek blíž. Jenže stěhování není jen tak. Hlavně, když máte spoustu nepotřebných krámů.

TAK TO VIDÍ ONA

Aby člověk zjistil, co ho prudí, musí si v tom nejdřív zkusit žít. Jinak by možná hledal hůř odpovědi na takové ty typické otázky typu „Proč jste nezůstali v Praze, vždyť je tu nejvíc možností a peněz!“ Takže abychom si tedy skutečně ověřili, že nám bude lépe na té zahrádce se slepicema, zkusili jsme nějakou dobu žít v Brně i v Praze. A taky v Olomouci, ale tam to boží, pravda, bylo.

„Už mě to nebaví, ty cesty jsou furt zacpané! Každý den trávím cestou do práce i z práce 40 minut, bych se na to mohl vysrat!“ ozvalo se jednoho večera z chodby namísto pozdravu velmi rozčilené stěžování na brněnské silnice.

„No, v Praze bys jezdil možná ještě dýl.“ Odpovím v naivní víře, že Luďu třeba trochu uklidním.

„Právě proto nebydlím v Praze. Pojďme někam, kde budeme mít víc času na sebe…odešel jsem před osmou a vracím se v šest, celý den v řiti, šak to není normální.“ To není no. Ten nápad se mi samozřejmě zalíbil. V Brně jsem stejně na celý život zůstat nechtěla, takže pojďme za lepším klidně hned.

V první řadě jsem si pochopitelně začala plánovat, jak bude vypadat náš nový byt, to je jasné. První myšlenky tedy byly:

aspoň budu moct nakoupit miliony dalších dekorací, se kterýma mě Luďa přece konečně nepošle do háje, když je to do toho nového, že jo (poslal)
v novém bytě si určitě začne víc uklízet, aby to tam bylo krásné (nezačal)
konečně si protřídím při stěhování oblečení, stejně půlku nenosím (vyřadila jsem pouze jedno tričko na doma a jedny boty, co mě tlačily, protože všechno ostatní by se přece „ještě někdy mohlo hodit“)
taky vytřídím ty hromady studijních materiálů, které už nikdy nepoužiju a řadu z nich jsem vlastně ani nikdy nepoužila (jsou stále v šuplících)

Od té chvíle jsme začali vymýšlet, kam se vydáme bydlet tentokrát. Do Olomouce, kde jsme se poznali a prožili perfektní studijní léta? Do Zlína, který je dost veliký na to, aby člověk našel vše, co potřebuje, ale zase dost malý na to, aby všude došel pěšky a za chvilku? Nebo snad do Žďáru nad Sázavou, kde je boží okolí a skvělí kamarádi? No, bylo to dilema.

Naštěstí bylo rozhodnuto brzy za nás. Luďa dostal skvělou pracovní nabídku ve Zlíně. Seriózní, pořádná a užitečná práce, pracovní doba jak si zařídí, ideální město. Nebylo o čem mluvit. Jde se do akce.

Akce kulový blesk proběhla i přes nějaké ty obavy (jakože jestli se třeba ten člověk někdy začne konečně balit, jestli hodlá sehnat nějaké krabice nebo to budeme stěhovat v igelitkách, jestli jako někdy slyšel o tom, že se ten nábytek musí obalit fólií a sežene ju, jestli se obsah našeho bytu vůbec vejde do kamionu, atd.) nad očekávání dobře.

No tedy … až na ztracený kaktus a podložku pod notebook. A na to otřesné lino, co máme teď v chodbě – to především, to musí brzo pryč. A na ten bordel, který jsme dávali dohromady tři týdny.

Před a Po

TAK TO VIDÍ ON

„Mladej pane, tak tohle rozhodně potrvá dýl než hodinu a půl!“

Tak to byla první reakce řidiče stěhovacího vozu, když se procházel naším bytem a díval se, co všechno s námi pojede do Zlína.

Abyste pochopili situaci – bydleli jsme v bytě 2+1, který by možná pro jiné lidi byl zbytečně velkým, ale nám stačil tak akorát. To víte, ženy potřebují na své oblečení dvakrát až třikrát více skříní než muži. A pak jsou tu všechny ty dekorace a tak. Ale stejně jsem si říkal, že všechen nábytek a milion různých serepetiček naložíme rychle a bez problémů.

Byl jsem o tom tak skálopevně přesvědčený, že jsem stále oddaloval přípravy na stěhování. Což vypadalo asi takhle:

2 týdny do stěhování:

Lu: Už bychom měli začít řešit to stěhování…
Já: Ále, to je zbytečně brzo, není třeba to tak hrotit.

1 týden do stěhování:

Lu: Kdy jako budeš rozkládat ty skříně?
Já: Čaaaaaaaaas!

2 dny do stěhování:

Lu: „To jsem teda zvědavá, jak to do soboty všechno stihnem…“
Já: „Kliiiid, vždyť máme jen pár věcí.“

No asi vám nemusím vykládat, že poslední dny to bylo trochu hektičtější. Na poslední chvíli jsem třeba zjistil, že potřebujeme jakousi stretch fólii, aby se nábytek nezničil. A v průběhu balení nám taky došly zavazadla, takže jsem zoufale začal obíhat supermarkety a shánět krabice na stěhování. Kde se proboha ty všechny věci v našem bytě vzaly??? To je tak, když necháte ženu svévolně nakupovat.

Přestože jsme tedy poslední večer balili asi do dvou do rána, tak jsme všechno pěkně stihli. Což jen dokládá fakt, že chlapi si prostě umí věci perfektně naplánovat a načasovat, no ne?

Na FIFU si člověk najde čas vždycky.

Jen ten řidič mě trochu znejistil. Furt jen kroutil hlavou a říkal: „To jste si měl, pane, sehnat víc lidí! Mělo vás bejt aspoň šest a ne tři!“ Ale jelikož jsem soutěživý typ, chtěl jsem mu dokázat, že můj původní odhad je správný a rozhodně „těch pár věcí“ nebudeme stěhovat celé dopoledne. Takže jsem si počínal následovně:

snažil jsem se vždy pobrat co nejvíc věcí najednou (což často působilo kontraproduktivně)
zpátky do prvního patra jsem bral schody po dvou (asi tak první půl hodinu)
na korbu náklaďáku jsem ve svých představách vyskakoval jako atlet (a samozřejmě jsem si při tom pohmoždil koleno)

Nakonec jsem musel uznat, že léty zkušený řidič měl pravdu. Naložení trvalo opravdu déle než hodinu a půl.

Ale jen o deset minut!!!