Proč tu vlastně jsme?

Všelijakých blogů a blogísků můžete na internetu najít tisíce. Proč jsme se rozhodli nosit dříví do lesa a jaká cesta vedla od samotného nápadu ke zveřejnění prvního příspěvku? Platí i při vytváření blogu heslo „víc hlav, víc ví“, nebo spíš „můj nápad je ten jediný úžasný a svůj si strč klidně třeba do zadku“? No můžete hádat. Odpověď najdete jednoduše už o pár řádků níže – není tam jen jeden článek, ale rovnou dva. A vždycky taky budou. Proč asi? 

Tak to vidí on

S Lu máme takových plánů. Chceme vymyslet společenskou hru, napsat knihu, pochopit psí (ne)myšlení... Jenže velkolepé plány vždy ztroskotají na těch přízemnějších – dostudovat, chodit do práce nebo přehodit míček přes síť v tenise. Holt nejsme supermani jako někteří lidé, o nichž si čteme v časopisech a jen kroutíme hlavou, jak to všechno stíhají.

Před několika dny ale vznikl zbrusu nový plán, co takhle si založit blog? Na první pohled krásný nápad – odpočineme si od psaní komerčních PR článků a osvěžíme českou blogosféru. Jenže jsme narazili na zdánlivě nepřekonatelný problém – jak ten blog má vlastně vypadat?

„Tak jaký motiv chceš na to pozadí?“ ptám se po hodině, během níž jsme prostřídali asi tak milion šablon a obrázků. „Růže se srdíčkama?“ zkouším zapůsobit na holčičí myšlení. „Fuj, nikdy, to je hnus!“ dočkám se rázné odpovědi. Asi si sami dokážete představit, jak to probíhalo při výběru stylu písma, jeho velikosti či barvy…

Ale zvládli jsme to! Sice ještě všemu nerozumíme, pod slovem „gadget“ si představujeme myší kutilku z animovaného seriálu Rychlá rota, ale první příspěvek je na světě. Tak nám držte palce, ať alespoň tenhle plán vyjde!

Tak to vidí ona

„Pojďme si založit blog!“ slyším tak jednoho večera zpoza otevřeného notebooku, zatímco jednou rukou sklízím nádobí po večeři a druhou věším vyprané prádlo na sušák. O takové té první přízemní myšlence, která mi běží hlavou, jakože „hmm, fajn, když zrovna nebudu psát diplomku nebo články do práce, tak budu vytvářet blog a doufat, že nám navaří a uklidí třeba Jimminy Jimminy Bob….ne počkat, ten vlastně jen žere a dělá bordel…“ se nahlas ani nezmiňuju, protože nerada kazím své drahé polovičce takovou tu radost a nadšení z nových nápadů – a že jich má!

„Jak Tě napadl zrovna blog?“ ptám se tedy s pokud možno co nejmilejším úsměvem.

„No jen tak, umíme psát a blog má dneska každý idiot, tak proč ne my?“ dostává se mi okamžité odpovědi, proti které se těžko hledají argumenty.

Po chvilce přemýšlení, jestli je mým snem mít právě to, co má ten každý idiot, se opatrně ptám: „A co tam budeme psát? Zapomeň, že budu někde zveřejňovat nějaké sladké řečičky o tom, jak se nám skvěle žije a jak máme lásku jak trám.“ Projevuju lehké obavy o nezajímavost obsahu případného blogu…přeci jen lidé jsou škodolibí a číst o štěstí druhých nikoho nezajímá.

„Neboj,“ uklidňuje mě můj drahý obratem, „naopak! Budeme psát o tom, jaký je mnohdy div, že tu lásku jak trám pořád máme.“

Tato odpověď mě na první tří sekundy uklidňuje - hurá, nebudeme trapní - v průběhu čtvrté sekundy mi však dochází obsah jeho sdělení a s notnou dávkou ženské podezíravosti a hysterie namítám: „Jak to jako myslíš, že je to div, cožpak je to se mnou na prd? Se máš jak prase v žitě a ještě si budeš stěžovat někde na debilním blogu!“ vyvalím ze sebe klasicky dřív, než stíhám přemýšlet, jak to myslel.

Můj nejdražší se na mě významně podívá, usměje a objímá mě… „A právě o tomto mluvím,“ šeptá a přitom mi dává pusu na čelo. V tom mi dochází, že propast mezi mužským a ženským jednáním, přemýšlením a tak vůbec, skutečně existuje, a že je vlastně mnohdy skutečně div, že se tyto dva světy dovedou tak skvěle snášet, ba dokonce doplňovat.

„Jo, založíme ten blog.“